odkaz na ohlasy  další fotografie  program pouti 

Naše cesta začala v sobotu 4.7. v kostele Sv.Jakuba Většího v Petrovicích,  kde jsme si vyslechli nádherné podání středověkých písní od Hanky Blochové a Perly Voberové. Ještě jsem stačil představit fujaru a koncovku, rozdal několik koncovek poutníkům a kolem 11. vyrazili, netušíc, co nás čeká. Tedy tušíc 30 kilometrů, ale bez zkušenosti s rychlou chůzí s bagáží v rozbahněném terénu.

Konec první etapy byl v sokolovně v Hrusicích. Makrobiotickým tempem chůze jsme kupodivu došli Tomáše s Alou. Ukázalo se, že jsou to nadšení ornitologové a tak jsme cestou hráli na koncovky, poslouchali a sledovali ptáky a kupodivu nevařili. Stejně jsme zmeškali návštěvu kostela a do Hrusic dorazili na zahájení večerního programu po 20:00 jenom díky tomu, že děvčata si na posledních 5 km stopla auto a pro mě s Tomášem přijel obětavě Milan Černý. Naštěstí se nám vyhnul déšť, což se všem účastníkům nepovedlo. V sokolovně se sešlo odhadem přes 40 lidí. Večer zahrála Kvinterna a zpívaly Hanka s Perlou (opět výborný zážitek) a zkoušeli jsme středověké  tance pod vedením Milady. Nakonec jsem na chvilku vybalil koncovky a poutníci se s nimi mohli seznámit.

V neděli ráno jsem skoro nestačil uvařit snídani, kterou jsme mohli dojíst až po cestě. Čekalo nás zhruba 19km do Sázavy a přesvědčení, že to je přeci jednoduché a musíme tam být včas s prstem v nose. Nakonec jsme opět s Tomášem a Alou zůstali beznadějně vzadu a ještě jsme přibrali Lenku. Zato jsme si na dřívkáči uvařili houbovou polívku a jídlo. Nestihli jsme opět prohlídku kostela a dorazili až těsně před začátkem večerního programu v 20:00 do kláštera v Sázavě. Oratorium Mistr Jan Hus, které zazpíval autor Richard Pachman s Hankou Blochovou, byl nádherný zážitek. Určitě k tomu přispělo i prostředí.
 Ještě jsme si  prohlédli kryptu s ostatky sv.Prokopa, ve které jsem si zahrál s Kamilou a někteří z poutníků tak trochu usínali na dalším programu – seznámením s hvězdnou oblohou.

 Pondělní ráno začalo pro nás obligátním hledáním šišek a dřívek pro dřívkáč a vařením vločkové kaše se zeleninou. Před 8 jsme ještě stihli vyzkoušet s koncovkami slovanský obřad pro vystoupení na Blaníku inspirovaný Žiarislavem (www.ved.sk) a absolvovat informační kolečko s organizátory. Po zkušenostech z předchozích dnů jsem chtěl večerní program s vystoupením koncovek na Velkém Blaníku stihnout a proto využít dopravní prostředky kde to jen půjde. Do Šternberku jsme se proto vezli vláčkem. Tentokrát jsme vytvořili zametače na konci s Lenkou, která také ráno vařila a nasnídat se  s námi stihla až pod hradem. Vycházeli jsme od hradu před 11 v přesvědčení, že do Vlašimi těch 14 kilometrů dojdeme s prstem v nose a v pohodě stihneme autobus v 15:25 do Louňovic pod Blaníkem. Nakonec jsme opět nestihli návštěvu kostela v Hrádku a na posledních 5 km nám zůstalo něco přes hodinku. Přestože jsme šli naplno, rozbahněný terén, batohy a v poslední fázi déšť ukázal, že to není jednoduché. Vlašim jsme s bágly proběhli a na zastávku dorazili 3 minuty po odjezdu autobusu. Na zastávce se před deštěm schovávali další poutníci, autobus měl zpoždění. Protože jsme ho dost zdrželi, stačili dojít další poutníci a nakonec nás jelo 18. Nikdo jiný v autobusu nebyl. Společně jsme vynechali prohlídku kostela v Kondrci, další poutníci ale do kostela došli.
Večer jsme se sešli na náměstí v Louňovicích a muzicírovali na koncovky a trénovali na Malý Blaník. 

Když jsem v úterý ráno obcházel Louňovice při obligátním hledání paliva pro vaření snídaně, zaslechl jsem, jak jedna paní povídala druhé zhruba tohle: „večer jsem zaslechla 
nějaké zvuky a napřed si myslela, že to je večerka. Potom k pískání hráli na bubínek a vypadalo to, jako když mistra Jana Husa vedou k hranici. A já jsem seděla a poslouchala. To vám bylo tak krásné, opravdu to bylo tak krásné“. To nevěděla, že na koncovky hráli skoro všichni poprvé.
Na Malém Blaníku si poutníci zatancovali kruhový tanec Barbary Fatimy - Anna, Maria, Maria Magdalena a bylo to skutečně působivé. Koncovkového obřadu se jich nakonec zúčastnilo jen několik, ale to  vůbec neubralo na síle. Navíc dorazila Kamila, která dala přednost koncertu na Blaníku před cestou do Kostnice. Báječně jsme si spolu zahráli na fujary. Kamila se zúčastnila květnového kurzu výroby koncovek, kde si také koupila fujarku a nadšeně koncovky propaguje. 

Skoro se slzami v očích jsme se rozloučili s ostatními a vyrazili k Praze. Po intermezu se zamčeným muzeem, ve kterém jsem si nechali věci nás Kamila vezla na autobus do Votic, kam jsme opět dojeli 3 minuty po jeho regulérním odjezdu. Lidé  na nástupišti si z nás udělali legraci a tvrdili, že už jel. Objevil se zrovna když jsme řešili, jak se nejrychleji dostat do Prahy.  

Koncovky se zapojily úspěšně. Některé poutníky oslovili okamžitě, některé později a některé méně, někdo šel dokonce na pouť hlavně kvůli koncovce. Myslím, že v určité fázi životní cesty člověk ke koncovce nebo fujaře dozraje a bere jí jako svého partnera na pouti životem, koncovka je odrazem jeho duše. A pokud se lidé sblíží, jako například na pouti, je společné hraní umocněním sounáležitosti.

Poděkování

Pouť byl pro mě velký zážitek. Překonávání sama sebe, fyzická námaha v krásné přírodě, setkání dalšími, podobně naladěnými lidmi uvedou člověka do harmonie. Děkuji organizátorům Milanovi Černému a Hance Blochové, že tuto trasu připravili, starali se o nás, připravili materiály, ubytování a kulturní program. Milan fungoval také jako přepravce věcí. Muselo je to stát spoustu času a úsilí. Můj dojem je, že jsme si užili kulturního programu a zážitků, které by vydaly na několik poutí.
  

Ohlasy

SMS - první dvě jsou od lidí, kteří koncovku drželi v ruce na pouti poprvé:

8.7. Tak jsem prave hrala na ulici v historickem centru Tabora s klukem co hral na pricnou fletnu. To byl mejdan! Lenka K
8.7. Ahoj Mirku, koncovka je skvela, mejte se oba fajn. Tomas
8.7. Ahoj :) tak jsme jeste hraly Velkemu Blaniku- krasa :) KRASNE LETO-kmlmgdln

Odposlechnuto v Louňovicích v úterý ráno: „večer jsem zaslechla nějaké zvuky a napřed si myslela, že to je večerka. Potom k pískání hráli na bubínek a vypadalo to, jako když mistra Jana Husa vedou k hranici. A já jsem seděla a poslouchala. To Vám bylo tak krásné, opravdu to bylo tak krásné“.

 Miroslav Ešner, 9.7.2009