přeskočit na obrázky

V přesile žen jsme se před více než půl rokem dohodli, že se budeme pravidelně každý měsíc scházet a užívat si čistě mužskou energii. Nebylo to míněno jako vzdorová akce proti druhému pohlaví, ale jako posílení pro účastníky setkání. Ženské kruhy existují v každém větší osadě, o mužském jsem zatím neslyšel - až to trochu to zavání diskriminací mužů.

Počáteční nadšení vystřídala tvrdá realita a od června se pro zaneprázdnění členů nepodařilo uskutečnit žádné setkání až do října. Nakonec jsme se sešli čtyři, protože Jarda přednášel v Jindřichovicích, Petr na poslední chvíli napsal, že si to rozmyslel (?!) a s Honzou prakticky nepočítáme, protože zapadl do vážného vztahu a ještě se ho nenabažil.

Původně se jsme měli díky pozvání Libora navštívit pozemky u Mikulova, kde část chráněného území spravuje Brněnská pobočka Sdružení Země. V den odjezdu přišel od Libora bonus - zařídil připojení naší minivýpravy k expedici po starých jabloňových sadech s původními odrůdami s odborným výkladem Standy Bočka ( http://is.mendelu.cz/lide/clovek.pl?id=7704;lang=cz).

Z Prahy jsem odjel s Kamilem se dvouhodinovým spožděním, protože jsem nestihl včas dokončit nutné práce na slaměném domečku u Doks. Dokonce jsem ani nestačil informovat Kamila včas o zpoždění, takže cestu do Modřan absolvoval dvakrát. Kupodivu na mě za to potom žádné odvetné akce nespáchal. Je to prostě chlap.

V Polipsech jsme přeložili věci k Martinovi do auta a do Brna dorazili po deváté. Kupodivu jsme v Brně ani moc nebloudili, přestože jsme neměli podrobnou mapu a křižovatky jsou tam často i pro otrlého Pražáka dost nepochopitelné. Jenom poslední kousek jsme pro jistotu projeli zákazem vjezdu.

Druhý den jsme v autě vyrazili do sadů v Crhově u Olešnice. Původně jsme chtěli jet z Blanska za autobusem s členy exkurze, ale viděli jsme jej pouze ujíždět. Nebyli jsme sami, další dvě účastnice, které na něj šly od vlaku, také zahlédly pouze jeho koncová světla. Akademická čtvrthodinka trvá zřejmě na jižní Moravě 7 minut. Kupodivu tam nakonec byly stopem skoro stejně rychle jako my autem. Na několika křižovatkách jsme totiž přejeli a v Kunšťátu se strefili na správnou silnici až napotřetí (žádná další možnost už nebyla).

Exkurze samotná byla hodně zajímavá a dost náročná na žaludek a ledviny, protože jsme stále ochutnávali další druhy jablek. Společně zasazenému stromku (vysokokmen) jsme zahráli s Martinem na fujary do dalšího života a odebrali se na oběd. Narychlo jsme na dřívkáči uvařili, snědli oběd a spěchali za ostatními, kteří měli přijet za 30 minut. Tentokrát jsme byli trochu moc rychlí, Olešnické pohostinství očividně nedosahovalo v rychlosti naší makrobiotické rutiny, podpořené výkonem přenosné kovářské výhně. Do sadu ve Vřesici jsme jeli jako předvoj a využili čas na hraní na fujaru a irskou flétnu. Moc to dohromady nešlo - hlavně proto, že každý nástroj byl v jiném ladění. Koncovka s flétnou ladila trochu líp - taky tam byl rozdíl jen jeden křížek.

Sad ve Vřesici byl soukromý, situovaný do východního svahu a byl z něj krásný výhled na okolní krajinu. Některá jablka byla skutečně výborná, například Gráftýnské (dofám, že jsem to nezkomolil). V sadu jsme si nasbírali jablíčka, hrušky a nějaké houby, které Martin označil za bedly. Večer jsme je s důvěrou zkonzumovali. Pouze Libor měl potom střevní problémy, ale spíš pouze není zvyklý na makrobiotickou stravu a nekousal dostatečně dlouho zrní.

Třetí sad byl v Žerůtkách a díky svačině jsme jej opět skoro nestihli. Vůbec jsme byly dost nezávislí a spíš se kochali nejen jablečnými fakty ale i krásnou přírodou. Starý sad si koupil nějaký brněnský architekt a budoval tam jakýsi betonový rozsáhlý hrad. Později jsme se dozvěděli, že to jsou jenom garáže k domku, který stavět ještě nezačal.

Po skončení jsme se shodli, že jet přespat do stanu do Mikulova se nám moc nechce a zamířili opět domů k Liborovi, do jeho bytu s hliněnými omítkami. Dělal si je sám a byt se vyznačuje především tím, že ze stěn vybíhají nečekaně po různými úhly trámy a ztrácí se ve stropu. Cestou jsme se zastavili obhlédnout slaměné domky v Hradčanech u Tišnova. Večer jsme si uvařili opravdu bohatýrskou večeři, podiskutovali o stavění ze slámy a dalších zajímavých věcech a zahráli na hudební nástroje. Hlavně Kamil, přes počáteční ostych a trochu se rozapadající nástroj posléze hrál na své housle úplně čistě a přesně. Libor nakonec nevydržel zvuky fujary a zakázal mi po večerce hrát úplně.

V neděli svítilo sluníčko a úsměvném dni jsme dojeli do Mikulova a prošli pozemky, které brněnští přátelé pomáhají udržovat. Pálavské kopečky jsou opravdu malebné a vůbec se jim nedivím, že tam brnáci chtějí vytrvat, přestože o prodeji pozemků nemůže být ani řeč.

Na závěr přišel zlatý hřeb - stříleli jsem z Liborova luku. Jako pověstní angličtí lukostřelci jsme posílali šípy až do vzdálenosti přes 220 metrů. Bylo to opravdu hodně mužské, vzrušující a zajímavé.

Cesta domů proběhla bez vážnějších problémů, do Prahy jsme přijeli po deváté. Celá akce byla výborná a hodně povzbuzující. Ukazuje se, že setkávání v kruhu mužů má skutečně svoji energii a svojí roli v dnešní době nadržování ženám. A počasí nám opravdu přálo. Prešlo jen v pátek večer a potom až v neděli v noci.

vaření u Libora v bytě

před přesazením se strhnou listy, aby se stromek nevysiloval

Kamil, zasazovaný strom a všemocný telefon

takhle vypadá bypas pro stromeček, poškozená podnož je přemostěna matečnicí

na javorech zde rostou podivné listy

největší práci dá v dřívkáči rozdělání ohně bez papíru a třísek

slaměný dům

a další se zajímavě řešenými podstavci

u Mikulova

pes zvaný Lišák trpělivě čeká na úlovek páníčka.

Sepsal Mirek Ešner